Bodyshaming a já
Nežer, budeš tlustá! Ta už má zadek jak dospělá ženská...
To jsou věty které jsem slýchávala v dětství a které se mi vryly do paměti. První mi řekl otec když jsem si, po náročném tanečním tréninku, chtěla dát večeři. Druhou pronesla babičky kamarádka. Bylo jich víc ale tyhle se mi zaryly do mozku s obzvlášť velkou razancí. Myslím, že můj neprilis dobry vztah s otcem vedl k tomu, že jsem si po maturitě našla přítele který můj vzhled také nevhodně komentoval. A protože mi to z dospívání asi přišlo normální, trvalo skoro pět let, než jsem vztah ukončila.
Poslouchala jsem že stehna by se rozhodně neměla vzájemně dotýkat. Že hubená holka si na sebe může vzít cokoliv. Že když mám hlad, mám se prostě hodně napít vody, maximálně si dát jablko. Že obsesivně kontrolovat svoje jídlo je normální. Že vynechávat rodinné akce protože musím jít do posilovny, je normální. Že ty prsa taky nejsou nic moc…
Nechci popisovat všechny moje zážitky s otcem ani bývalým přítelem. Jeden důvod je ten, že jsem většinu vytěsnila a za druhé věřím tomu, že to spousta z vás velmi dobře zná. Chci popsat, jak jsem se cítila a co to udělalo s mojí hlavou.
Postupně mi to totiz vlezlo na mozek. Řešení postavy bylo mým denním chlebem a v podstatě každá moje myšlenka byla nějak spjatá se vzhledem. Zkrátka jsem podvědomě věřila tomu, že moje sebehodnota závisí na mém vzhledu a hlavně, na mé váze. Jakobych neviděla všechny ostatní dobré věci ve svém životě. Pokud váha nebyla minimální, za nic jsem, jako člověk, nestála. Měla jsem pocit, že dokud nedosáhnu svojí cílové váhy, nebudu nikdy šťastná, úspěšná. Nevěřila jsem, že se někomu můžu líbit prostě tak, jak sem. Styděla jsem se jíst na veřejnosti. Moje pomatená hlava byla přesvědčená o tom, že na mě všichni budou zírat a odsuzovat tu tlustou holku co se tak cpe. Kolikrát mě z hladu braly křeče do břicha. Spousty krásného oblečení jsem si nekoupila a o spoustu zážitků jsem přišla, protože jsem měla pocit, že jako tlustá přeci nemám nárok. Nemam nárok citit se hezky, nemam narok byt na sebe pysna, nemam narok uzivat si milostny vztah, zkratka nema narok spokojene existovat. Jako by byl život pauznutý dokud nezhubnu. Byla jsem sama na sebe hnusná a nevážila si sama sebe. Zkoušela jsem dietu za dietou ale i když jsem zhubla, váhu jsem po čase zase nabrala nazpátek. S každým dalším takovým cyklem se snižovala i moje sebedůvěra…
Pomaličku jsem si začala uvědomovat, že takhle nechci a hlavně nemůžu prožít celý svůj život. Rozešla jsem se a našla si, teď už, manžela. Když mi poprvé sáhnul na břicho, rozbrečela jsem se...
Jeho podpora a přijetí mi pomohly začít hledat cestu zpět k sobě. Pak přišla promoce, náročná práce, mateřství… To všechno mě posunulo a pomohlo mi najít svojí hodnotu jinde, než ve svém vzhledu. Škola a práce mi dodaly sebevědomí a mateřství mě donutilo začít více přemýšlet nad svou psychikou.
A tak jsem pomalu našla sama sebe.